Muj prvni motosraz

Uz jsem psal o sve vubec prvni zkousce na FELu? No dobre, ja vim, ze ne, jsem totiz lenoch. Proc ale takto zacinam? Ve zkratce proto, ze mela stejny vysledek jako muj dnesni, vubec prvni, motosraz. Skoncila totiz fiaskem. Ale pekne od zacatku...

Zustav sam doma a vedom si prichazejici vlny krasneho vikendoveho pocasi, zacal jsem na netu hledat “do ceho pichnout”. A hele, motosraz! Proc ne? Vsechno se jednou musi zkusit a tak jsem zacal hledat ten nejvhodnejsi. Kriteria byla jasna: hlavne aby moje Jawa 350 dojela tam i zpatky. Hmm, ten ne, tam budou samy machyrci... ...tenhle taky ne, to je zase pro kozenare (rozumej ridic chopperu)... ...tady bych se svou Jawkou asi vypadal usmevne...… No reknu vam, neni jednoduchy najit neco co by bylo adekvatni pro muj stroj a soucasne bych se nemusel bat jet tam sam totalne nezkusen.

A najednou jsem to spatril. Jawackej sraz, neuveritelne, to je snad bozi znameni! Ne ze bych byl teda nejakej zahledenec do Jawy, ale rekl jsem si, ze je to idealni prilezitost ozkouset svet “organizovanych motorkaru”. Misto: Beroun, cas: 9:00 az 10:00, skvele!

Na sobotu jsem si tedy nastavil budik na 8:30. To samo o sobe uz je velmi nezvykle, nebot o vikendu budik zasadne nepouzivam a pred jednou hodinou odpoledni vstavam skutecne vyjimecne. Piiip. piiip, piiip… Kupodivu jsem se vstavanim nemel vetsi problemy (velmi casto totiz v zachvatu rozespalosti akci odpiskam a prospim) a po nezbytnych ukonech jsem vyrazil hitnout-d-roud.

Cesta byla nadherna, slunicko se na me dosiroka usmivalo, vetricek me lehce polechtaval ve tvari, Jawka si spokojene predla (no dobre, dost kricela, je to doutakt a ma asi dvacet koni) a nesla me kupredu. Z Prahy jsem byl v Beroune skoro hned. Misto srazu (Husovo namesti, pred muzeem) jsem nasel hned napoprve...

...tedy jak se to vezme. Byl jsem na spravnem miste, ve spravny cas, ale na motorce jsem tam byl sam. Cele namesti bylo zamoreno nejakymi stanky, kde se prodavaly tradicni vesnicke cetky. Objel jsem tedy namesti, pak podruhe. Nic. Moje G1 je v takovychto situacich k nezaplaceni. Mapa ukazuje, ze pan sipka (to jsem jako ja) je skutecne na Husove namesti, cas taky odpovida. Hledam tedy znovu pozvanku na akci na internetu a ujistuji se, ze jsem se neprekoukl. Objizdim tedy namesti naposledy kdyz nahle spatrim, jak na me mava nejaky kozenar. Byl to takovy starsi mily pan s chopperem stojicim opodal. Po kratke konverzaci bylo jasne, ze uplne mimo nejsem. Pry mu nejaky jiny jawar na technicke o dnesnim srazu rikal, a ze hned jak trhy zmizi, melo by se do mesta sjet vetsi mnozstvi vyznavacu dvou kol a nasledne se pokracovat spolecnou jizdou na nedaleky Krivoklat. Mistni pry rikali, ze trhy obvykle konci tak v jedenact nebo dvanact. Vzhledem k tomu, ze bylo jeste pred desatou, s milym panem jsem se rozloucil a vydal se hledat nejake klidne misto v okoli, kde bych tu hodinku az dve stravil relaxaci a sblizovani se s prirodou.

Intermezzo na posedu (tohle mel byt nadpis, ale nejak to ve WordPressu neumim).

Asi pet kilometru od Berouna smerem na Krivoklat jsem nasel peknou odbocku kamsi mezi pole lemovana lesem. Presne tak jsem si to predstavoval. Dalsi asi kilometr jsem jel neskutecne pomalu po tehle ujezdene hlinene ceste misty vyspravovane rozdrcenymi cihlami a podobnym “materialem” nez jsem nasel nadhernou louku hned vedle lesa a v dalce se rysoval myslivecky posed. Tam musim! Z nejakeho duvodu rad lezu do posedu, mozna jsem se mel radeji vydat na drahu myslivce nebo strazce nejake te neprostupne hranice, aktualne treba te mexicke. Jeste nez jsem ale poradne stacil motorku zamknout, upoutala muj zrak nanejvys podivna vec (tenhle obrat jsem si vypujcil od Hercula Poirota protoze se mi libi). Uprostred louky najednou cervena stodvacitka. Jela mimo vsechny cesty, jen tak po trave, odnikud a nikam. Se sebeklamem typu “ja tady byl prece driv” jsem se nenechal odradit a vyrazil k posedu. Kdyz jsem byl asi v puli cesty, skodovka uz byla na okraji lesa, nastesti opacnem, a vyvalila se z ni jakasi familie s piknikovymi kosiky. Otec, matka, asi dve deti, babicka. Babicka krici na otce i matku, matka krici na deti, deti krici jen tak. Otce kricet neslysim, asi rezignoval uz pred lety. Nakonec se vsak zda, ze krici vsichni na vsechny. Homolkovi hadr.

Potesen, ze jsem mohl byt svedkem teto bizarni udalosti jsem nakonec dosahl vytouzeneho posedu a usadil se nahore. Tohle byl nejaky luxusnejsi typ, ne jen hola drevena zbouchanost jako obvykle. Tady byl cely vnitrek pokryt kobercem (presneji rozlicnym utrzky rozlicnych kobercu). Dokonce mel i jakasi oteviraci okna, samozrejme kobercova. Zaposlouchal jsem se do zvuku prirody. V doslechu muselo byt snad milion ptaku a zilion hmyzaku. I presto byla tato symfonie uklidnujici. Tedy az na obcasny krik Homolkovych, ktery cas od casu stromy nedokazaly odfiltrovat.

Po asi deseti minutach sedeni a, no rekneme si to narovinu, cumeni, se na horizontu objevilo auto. Uz zase? Tahle planeta je asi fakt prilis mala a clovek poradne nemuze byt sam. Tentokrat se jednalo o jakysi offroad s vozikem. Chvili jezdil po poli, pak zastavil presne v nejvzdalenejsim bode protejsi louky (ze by me zmercili?). Z jeho utrob se vypotacely dve postavy a zacaly, jen tak, sypat na travu cosi z modrych pytlu. Na tu dalku to vypadalo pisek nebo nejake odrezky dreva. Dobytkove!, rekl jsem si v duchu. Kdyz asi po peti minutach svou zaskodnickou cinnost ukoncili a odjeli, vydal jsem se k inkriminovanemu mistu, mimo jine proto, abych si mohl jeste trochu zanadavat na “ty vesnicany zasrany presecky” (brat s nadsazkou prosim).

Kdyz jsem na misto dosel, byl jsem, priznavam, trochu prekvapen. To co z dalky vypadalo jako pisek nebo hobliny byly ve skutecnosti rohliky tu a tam prolozene nejakym krajicem chleba nebo bagetou. Dokonce ani nebyly vysypany jen tak ledabyle uprostred travy, ale v jakesi polodire, kterou uz pravdepodobne nekdo vyhloubil predtim. No co, alespon jsem se opet utvrdil v tom, ze by clovek nemel soudit tak rychle a hlavne ne “z dalky”. Vzhledem ke kvalite “krmeni” si ale doted nejsem jisty, jestli to precejen nebyli nejaci znecistovatele. Nevidel jsem totiz snad jediny rohlik, ktery by nebyl alespon castecne pokryt zelenouckou plisni. Ty nejpovedenejsi kousky se do plisnoveho havu oblekly cele. Rozsudek jsem tedy nechal na urovni “nerozhodne” a pred odchodem jsem jeste prosmejdil jiny posed, ktery jsem diky teto epizode pobliz objevil.

Zpet ve meste (zase nadpis, eh)

Asi v pul dvanacte jsem opet poctil svou navstevou berounske Husovo namesti. Presne podle meho kritickeho ocekavani vypadaly stanky uplne stejne jako kdyz je opustel, motorkar taky zadny. Dokonce ani uz ten mily pan. Bylo jasne, ze akce byla zrusena. Tedy, presneji, nebylo co rusit, protoze vlastne zadna akce nikdy nebyla. Ale co, pro me byla vzdycky cesta tim cilem, takze nasledoval obed na zahradce jedne z restauraci na namesti (knedliky s uzenym, kdyby to nekoho zajimalo) a pohodovy navrat domu.

Fotak, ktery jsem si s sebou vzal se zamerem nafotit pro tatu nejake neblyskane stroje (hlavne mozna “jeho” petistovku z mladi) jsem tak paradoxne pouzil jen na zachyceni nevzhledne hromady plesniveho peciva. Hlavne, ze jsem ho nevezl zbytecne, ze? Tak se alespon pokochejte.

Co dodat na zaver? Asi jen to, ze jsem rad, ze to vse dopadlo tak jak dopadlo, protoze jedine neocekavane je skutecne zabavne a rozhodne nelituji toho, ze muj prvni motosraz vlastne nebyl motosraz... ...a o te FELacke zkousce snad nekdy priste.

Go Top